REALITY CHECK

Mám pro vás připravené fotky z pátečního velikonočního výletu, ale nějak nemám náladu se o tom rozepisovat dneska, i když to byl nakonec skvělý výlet. Tenhle blog jsem si založila proto, abych sem psala o tom, jaké to je studovat a žít v Kanadě, sdílet zážitky a ostatní moje zájmy (čtěte jídlo), protože mě to baví. Nechci tu v nikom vytvářet pocit, že je všechno jenom růžové, protože to tak nikdy není, a snad to tak nevypadá, jenom chci být upřímná a nevěšet nikomu bulíky na nos. 

S kamarádkou jsme jely v pátek po dálnici a zezadu nás nabourali nějací kluci. Vůbec jsme to nečekaly, takže i přesto, že to nebyla nějaká větší rána, obě jsme se docela praštily o palubní desku/volant a škubly si se zádama. Řešit to v tom šoku na přervaný dálnici byla obrovská zábava, ale zvládly jsme to. Nakonec jsme si ten den užily o to víc, protože to celé mohlo dopadnou mnohem mnohem hůř, toho jsme si byly obě moc dobře vědomy. Proto jsme byly vděčné za to, že to je, jak to je, a měly o to lepší den. Jenom bych chtěla říct, že nemám tušení, jaké to musí být ve větší bouračce, nechci to zjišťovat, takže lidi, jezděte opatrně. A ten jeden hloupej drink před cestou za to vážně nestojí. 

Počítaly jsme s tím, že nás budou bolet záda a za krkem. A taky, že jo. V sobotu jsem se probudila a nebylo to nic moc. K doktoru jsem si říkala, že nepůjdu, nebudu z toho přeci dělat vědu. Jenže v neděli jsem se probudila a ta bolest už nebyla jenom v horní části zad, ale přesunula se dolů, blbě se mi leželo a nemohla jsem ani zvednout ruce nad úroveň ramen. Rena už mi volala od doktora, že jí není dobře, že se nemůže ani ohnout k zemi. Takže jsem si dala svoji první návštěvu na tzv. "walk-in clinic." Zapíšete se, zaplatíte a účet si vyřešte s pojišťovnou. No, proč ne. Jenom jsem na to chtěla mít papír, kdyby se to mělo zhoršit, protože takovou bolest jsem opravdu nečekala. Prý se to bude ještě pár dní zhoršovat, ale pak už to bude jenom lepší, že si to musím protrpět, ale nic závažného to není. Popravdě, ulevilo se mi. Ale prohlášení pana doktora, že "je to velmi běžné, jenom to bolí jako blázen," mi utkvěla v paměti.

Ne, nebyl to žádný traumatizující zážitek, ale nikomu bych to nepřála, je to naprosto zbytečné. Takže narovinu, celý víkend prakticky jenom ležím, maximálně jsem si došla nakoupit jídlo a něco uvařila. Postel, seriály a nekonečné kňourání. Jediné, co jsem chtěla, bylo ležet doma doma, s kočkou, v klidu a ve své posteli. Jednoduše se mi stýskalo jako už dlouho ne. Mám ale to jedinečný štěstí, že si mě mamka, manžel a kamarádka poctivě vyslechli, žádné komentáře typu "ále, prosím tě, to bude dobrý, to nic není," plus trochu toho politování a bylo hned lépe. Taťka teda asi nějak vycítil, že by to taky musel poslouchat (jak se mu to povedlo?!), a dnešní pravidelnou každotýdenní poradu na FaceTimu vynechal, hahah. Teď ještě to papírování s pojišťovnou a posuneme se dál.

Vám všem teď ale přeju krásné velikonoční pondělí! 

Vaše Verda